Návod ke smíření se státem (CZ)

Návod ke smíření se státem a daněmi

(tenhle text byl původně určený pro opakující se diskuse na Twitteru)

Jsou daně krádež? 

Pokud na tuto otázku odpovídáte "ano", případně o tom ještě přesvědčujete druhé, patříte zřejmě k zastáncům myšlenek tzv. anarchokapitalismu. I v případě, že tenhle termín přímo nepoužíváte, pokládáte stát a daně, které vybírá na svůj provoz, za nadbytečnou, nemorální a dokonce zločinnou nadstavbu nad konceptem tzv. "přirozeného vlastnického práva", v jehož rámci by měla probíhat ekonomická aktivita. 

Přirozené vlastnické právo podle anarchokapitalismu spočívá, zhruba řečeno, v tom, že člověk vždy vlastní své tělo (přímé otroctví je tedy axiomaticky vyloučeno), a smí si přivlastnit to, co není vlastněno jiným člověkem. Veškeré ostatní změny vlastnictví (převod mezi lidmi) musí probíhat na základě vzájemné dohody, tedy obchod. V případě dětí se předpokládá implicitní souhlas s tím, jak s nimi nakládají rodiče.

Princip nenásilí, druhý pilíř anarchokapitalismu, pak zapovídá použití fyzického násilí, nebo jeho hrozbu, k vynucené úpravě vlastnictví. Ekonomický či výhodový nátlak, tedy například požadovat od smrtelně nemocného člověka jeho dům výměnou za lék, nebo od člověka uvízlého v bažině peníze, je ovšem povolen. Soucit je výhradně dobrovolný.

Veškeré dnes existující kapitalistické společnosti provozují kapitalismus státní, kdy nad soukromým vlastnictvím bdí stát, který vykonává ještě hafo dalších činností a na svou činnost násilím vybírá daně. Ano, násilím - ačkoliv drtivá většina občanů platí daně bez přímého odporu, vědí, že jim při neplacení hrozí postih a v krajním případě i vězení (daně nejsou něco za něco, platit je musíte). Princip nenásilí je porušen.     

Kdo je tu vlastník

Je tomu tak ale skutečně? Pojďme na věc důsledně aplikovat principy anarchokapitalismu. Co je to stát? Stát je právnická osoba. Právnická osoba existuje jen jako vyjádření společné vůle a společného vlastnického nároku skupiny lidí. Pojem právnické osoby se s anarchokapitalismem nevylučuje. Ve všech moderních ekonomikách existuje, dá se tedy usuzovat, že je to ekonomicky užitečný koncept. Právnická osoba nemá sice tělo, a tudíž žádné nevlastní, ale má právo na svou existenci - nelze ji tudíž zrušit jinak než na základě dohody, popřípadě zániku všech fyzických osob, které v ní mají podíl. Státem, kterým se tu hodlám zaobírat, je Česká Republika. Obdobně lze samozřejmě argumentovat v případě jiných států.

Nuže, já tvrdím, že ČR je, coby právnická osoba, skutečným vlastníkem svého území, podle anarchokapitalistického výkladu. Vy si možná myslíte, že vlastníte v ČR pozemek, byt, nebo bankovní konto. Omyl! ČR provozuje na svém území institut, který sice nazývá soukromým vlastnictvím, je to ale omezené vlastnictví s výhradami - ČR vám nedovoluje bezvýhradně převést váš byt či pozemek na jiný stát (i když jej prodáte třeba polským úřadům, zůstane součástí ČR), a vyhrazuje si právo uplatňovat na vašem pozemku, ve vašem bytě i na vaše konto (potažmo banku) své zákony. Skutečným, neomezeným, přirozeným vlastníkem území ČR je stát ČR. Zákony a daně jsou součástí smlouvy o vašem využívání území ČR. Můžete se odstěhovat pryč, a pak už vás ČR a její zákony a daně nemusí trápit. V případě ČR to tak reálně funguje (ovšem, pokud se někdy vrátíte, musíte zákony opět přijmout, přičemž vaše nepřítomnost může a nemusí být brána v potaz, například pro daně). Skutečně násilné jsou pak ty státy, které svým obyvatelům neumožňují své území opustit.

Proč by mělo mít vlastnictví ČR přednost? Inu, stát už tu byl před vámi a nevlastněné území si zabral v souladu s anarchokapitalistickým pojetím. Jste-li ročník 1992 a starší, jste sice starší, než ČR, ale ČR a SR jsou nepochybně právoplatnými "dedičkami" ČSSR - ČSFR, neboť zde proběhlo "dědické řízení" o rozdělení i něco jako "poslední vůle" ČSFR. Období protektorátu, zjevně násilné vyvlastnění, bylo zneplatněno a původní vlastnictví obnoveno (tedy až na Podkarpatskou Rus, které se ČSR vzdala tak nějak pseudodobrovolně). V případě Rakouska-Uherska samozřejmě nemůže být o dědictví řeči. Tady, podle zvoleného výkladu dějin, předchozí "majitel", Habsburská monarchie, buď zanikl bez legitimních dědiců, nebo zanechal prohranou válkou takový dluh, že jeho vlastnictví padlo na legitimní odškodnění nových států.

Ne, nalijme si čistého vína. Jasně, že zde byla nějaká míra násilí. Muži 28. října, vyhlašující právnickou osobu ČSR, si nezajistili souhlas všech obyvatel území. Buď tedy ČSR území převzala od původních majitelů Habsburků, kteří s tím nepochybně nesouhlasili (tedy to bylo násilí), nebo si jej přivlastnila jako území nevlastněné, a v tom případě přes případný odpor některých jeho budoucích občanů u kterých bylo možno konkurenční nárok přinejmenším předpokládat - zejména v Sudetech, kde byl dokonce místy i vyhlášen. Legie spor ukončily relativně nekrvavě, ale pochopitelně šlo o hrozbu násilím. 

Jenomže tak je tomu s jakýmkoliv reálným dnešním vlastnictvím, i kdybyste výběrově zpochybnili zrovna český stát - rozpletete-li strom vlastnických vztahů dostatečně daleko do minulosti, na různé další události odporující principu nenásilí nepochybně narazíte, třeba až do praotce Čecha a jeho party, kteří z Bohemie vypráskali přechozí obyvatelstvo ohněm a mečem. 

Anarchokapitalismus s resetem

To nás logicky přivádí k následujícímu nápadu. Když jsou všechny současné vlastnické vztahy zatíženy porušením principu nenásilí v minulosti, co prostě začít od znovu. Zrušme stát nebo rovnou všechny státy, všechno rovnoměrně rozdělme mezi žijící, a "restartujeme" světovou ekonomiku podle anarchokapitalistických myšlenek. Proč ne?

Je třeba poznamenat, že (alespoň podle zkušeností autora této úvahy) většina zastánců myšlenky anarchokapitalismu (lidově "ancapů") se k přijetí "resetové doložky" staví rozpačitě. Protože jde většinou o ty, kterým se v existujícím státním kapitalismu daří, nejsou odvázaní z nápadu, že by cenou za bezstátní anarchokapitalistickou společnost bylo vzdát se blahobytu plynoucí z té části života, kterou odžili pod taktovkou násilného, státního systému, a začít znovu. Nicméně pravověrný, skalní anarchokapitalista by snad měl souhlasit, že je-li na výběr stát nebo reset, reset je lepší. Lze samozřejmě vznést námitku, že je to technicky obtížně proveditelné. Fyzické rozdělení všech pozemků (nemají stejnou hodnotu na metr čtvereční!) na miliontiny jistě ano, ale kompromisní způsob, jak to přepočíst na peníze nebo třeba zlato, by se snad najít mohl. V praxi by to fungovalo podobně jako (jednorázová) daň, ale na bázi dohody. 

Proč to spíš nebude fungovat

Když bychom problém s legitimitou vyřešili třeba resetem (nebo jinou dohodou), mohlo by to fungovat dál? To je dobrá otázka. Ještě předtím, než se ji pokusíte odpovědět, je namístě se zeptat, zda nějaká stabilní anarchokapitalistická společnost už existovala. Myslím tím soběstačná společnost. Různé subkultury nebo online spolky existují a existovaly, ale pokud jejich členové zároveň žijí ve státní společnosti a využívají ji, tak na státu stále závisí. 

Na to se dá s trochou výzkumu odpovědět, že tedy nejspíš ne, minimálně o tom nevíme. Státy ovšem musely být nejdříve "vynalezeny", takže nepochybně existovaly předstátní společnosti, které měly nějaký koncept "přirozeného" vlastnictví. Ne ovšem všude stejný a ne nutně v rozsahu, který by si dnešní anarchokapitalisté představovali - například možnost jednotlivce vlastnit jiné území, než své obydlí, za "přirozenou" pokládána nebyla přinejmenším do období zemědělství.

Skutečný problém je ale s principem nenásilí a svobodnou vůlí. Zde se musím odkázat na své oblíbené antropology, J. Diamonda a D. Graebera, kteří ve svých publikacích (zejméne tady a tady) dovozují, že předstátní, tradiční (tak jim říká Diamond namísto "primitivní") společnosti byly společnostmi násilí. To není tak překvapivé a odpovídá to vžité představě pravěké či "divošské" tlupy nebo kmene, kde každý (muž) je zároveň bojovníkem, spory se mohou řešit soubojem a obrana před loupeživým vpádem nepřátel z okolních kmenů je běžnou součástí života, z čehož symetricky vyplývá, že občasné loupeživé nájezdy na nepřipravené či slabší sousedy jsou rovněž běžnou součástí života.

Jak Graeber, tak Diamond odhadují na základě různých indicií, že násilí nejenže existovalo, ale bylo ho (v přepočtu na obyvatele) mnohem více, než v průměru v pozdějších státních společnostech. Pravděpodobnost násilného úmrtí muže během života se zde odhaduje na 10 až 20 procent (ženy asi méně, za což ale platily mnohem menší svobodou), což je něco, čemu se sotva přiblížily i ty nejkrvavější války mezi státy v přepočtu na obyvatele.

Různé potyčky se sousedy, nebo i uvnitř kmene či rodu byly denním chlebem, a běžně v nich pochopitelně někdo zemřel. Cizinci se vůbec zabíjeli preventivně, protože cizinec na vašem území spíš neměl dobré úmysly, a rozhodně jste to nemohli riskovat. Stejně nejisté byly v předstátních společnostech jakékoliv mírové dohody. Až centralizovanější společnosti s monopolizací násilí významně omezily použití násilí jako běžného prostředku řešení sporů. Nemůžete souseda jednoduše zmlátit nebo zabít, jste-li s ním ve sporu o kus pole, pokud je tu zákon, nebo třeba jen vládce, který říká, že když to uděláte, budete potrestáni, a má na to prostředky. I dohodnout mír je jednodušší s vládcem, který snad dohlédne, aby jej všichni jeho poddaní dodržovali.  

Už rané státní společnosti tak přinesly podstatné snížení celkové míry násilí mezi lidmi, a moderní ještě další. Místo násilí se začalo chodit stěžovat vládci a posléze úřadům.

Takže, řekněme, že žádná taková lidská společnost, jejíž členové by dobrovolně dodržovali nějaké abstraktní principy nenásilí a soukromého vlastnictví, zřejmě nikdy neexistovala. Ale mohla by? Jsme dnes přece jen podstatně vzdělanější, vyspělejší, a tak dále. Nemohli by se lidi prostě domluvit na pravidlech a pak je dobrovolně dodržovat?

Vyloučit se to nedá. Je ale namístě velká skepse, protože, jak bylo výše řečeno, nikdy nic takového nefungovalo. A přes veškeré vzdělání a pokrok nám antropologové potvrzují, že naše mozky jsou v zásadě pořád takové, jako na úsvitu civilizace. Je extrémně pravděpodobné, že když se bude jevit výhodné pravidla porušit, někteří to prostě udělají. Třeba nejdřív jenom trošku.

A pak je tu druhá věc. I kdyby všichni měli zájem pravidla vlastnictví dodržovat na základě jakéhosi společného vyššího morálního axiomu, život je mnohem složitější a neprůhlednejší, než fotbalový zápas sledovaný hromadou kamer. Ke sporům o aplikaci pravidel bude nevyhnutelně docházet i tehdy, bude-li na pravidlech samotných shoda. Splnil společník svoje smluvní povinnosti, nebo nesplnil? Zaplatil nájemník nájem včas, nebo ne? Patří ten kus půdy mně, jak zřejmě tvrdí kupní smlouva mého dědečka, nebo sousedovi, který tam už roky má pole? A tak dále.

Ve státní společnosti řeší spory stran, které se nedokaží dohodnout, stát. Ale v bezstátní společnosti? Placený soudce? A kdo jej zaplatí? A kdo jej vybere, aby byl důvěryhodný pro obě strany? A proč by takový soudce neměl sledovat vlastní prospěch, a rozhodnout ve prospěch toho, kdo dá více?

Návod na všechny myslitelné situace do oněch fundamentálních pravidel anarchokapitalistické společnosti předem zapracovat nepůjde. Takový soubor pravidel by byl přinejmenším extrémně složitý a tudíž těžko přijatelný jako výchozí morální axiom, ale dost možná by ani logicky konzistentně sestavit nešel.

Tolik teoretické úvahy. Takže, milí anarchokapitalisté, pokud ve svůj vyvolený společenský systém věříte, nezbývá, než se jej pokusit někde vytvořit a demonstrovat, že funguje. Můžete to zkusit demokratickou cestou v demokratické společnosti, přesvědčíte-li dost jiných lidí, nebo někde jinde, takříkajíc na zelené louce. Že už je všechno místo zabrané? Inu, na Zemi v zásadě ano, ale ještě je tu zbytek Sluneční soustavy, a celá Mléčná dráha. Jasně, nic jednoduchého, ale co by člověk neudělal pro svobodu od daní?